Na pomoc ohroženým dětem jedna šablona nestačí

Výchova a vzdělávání nové generace je u nás v Česku lákavé politické zboží. Stále se něco mění, ruší a zavrhuje. Českem nyní ve školství hýbe vlna inkluze a integrace. Nasypeme handicapované děti do škol, nadchází "doba asistentů". Omluvíme se Evropě za existenci speciálních škol a za to, že jsme dokázali v praktických školách vzdělávat i děti, které by se na základních školách utrápily. Vyhlásíme rovnost příležitostí pro všechny.

Stejně jako děti zdravotně znevýhodněné se bohužel kartou v rukou politiků stávají i děti, které vyrůstají bez rodičů. A nadmíru odborné problémy, které vyvěrají z hloubky lidských osudů, se házejí do volebních gulášů.

V oblasti náhradní rodinné péče vhodili státní úředníci (v rámci sociální politiky naší i evropské) jablko sváru mezi instituce, které spolu doposud dokázaly existovat po celá desetiletí. V Česku máme celou škálu zařízení, která se vzájemně doplňují a spolupracují, když biologické rodiny dětí selžou. Dětské domovy, pěstounské rodiny, vesničky SOS, adoptivní rodiny, klokánky, domy na půl cesty, motivační programy pro dospívající děti z dětských domovů. Teď se ovšem někteří ministři, aktuálně Jiří Dienstbier, chystají nasypat děti z dětských domovů i děti trpící životem v těžce nefunkčních rodinách rovnou do pěstounských rodin. Byla vyhlášena "doba pěstounů".

Kdo se jen pár let pohyboval v oblasti náhradní rodinné péče, ten si ze všeho nejvíc přeje zastavit čas, který běží dítěti opuštěnému nebo odebranému z rodiny. A najít mu co nejrychleji jinou přátelskou náruč, která ho přijme. V životě jdou však věci méně rychle a někdy nesnesitelně pomalu a špatně. Rodičů – pěstounů, kteří chtějí prokázat službu dítěti a nikoliv sobě, je stále jako šafránu.

Platí ovšem to samé co ve vzdělávání. Tak jako pro děti s různým stupněm nadání nebo handicapu se hledá v celé škále škol ta, kde bude dítě úspěšné, tak se musí nejpřijatelnější náhradní cesta hledat i pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve své rodině. Musíme hledat nejlepší řešení pro dítě, nikoliv nejvyšší kartu, která v politické hře přebije všechny ostatní.

Dítě se do náhradní péče dostává v různém věku, s různou mírou psychického nebo zdravotního oslabení, z nejrůznějšího prostředí a etnika. Neexistuje žádná šablona, podle které by se dal další život konkrétního dítěte zařídit. Pokud ji naši politici a vysocí úředníci spatřují v osobách pěstounů (a to se ještě nedohodli, jestli krátkodobých, dlouhodobých, nebo profesionálních), je to velmi riskantní experiment. V případě jednostranné podpory přechodných pěstounů je navíc třeba upozornit, že při nedostatku pěstounů trvalých nebudou mít děti kam z přechodných pěstounských rodin odcházet. Případně hrozí, že se budou vracet do svých vlastních selhávajících rodin, které se o ně nedokážou postarat.

Výmluvné svědectví o závažnosti celé problematiky náhradní rodinné péče podávají statistiky příčin, proč jsou děti z rodin odebírány: zanedbávání a nezájem rodičů o děti, alkoholismus a jiné závislosti, fyzické týrání, sexuální zneužívání. Zbavit děti následků prožitých útrap je obrovský úkol. Proto tvorba systému výchovy dětí odebraných z rodin nemůže být primárně úkol pro politiky ani pro neziskovky v politickém kabátku, ale pro zkušené odborníky několika profesí. Vím, že jsou připraveni přiložit ruku k dílu, ale zatím jen marně volají o slyšení.

Mgr. Bohumila Vokáčová, psycholog