Stories

Než jsem začala pracovat v DDŠ vůbec jsem netušila, že je možné dětem z dětských domovů takto konkrétně pomáhat. To mě nadchlo a hned jsem se do podpory zapojila osobně.

Jsem přesvědčený, že si každé dítě zaslouží podporu, protože se nedostalo do dětského domova vlastní vinnou. To je i případ bratrů, kterým zemřel otec, a matka je odložila.

Mladé lidi z dětských domovů podporujeme nejen komplexně, ale většinou také dlouhodobě. Jak pomáháme, jsme se snažili přiblížit také v příběhu "Roman", který obdržel 2. místo v soutěži Zlatý banán - soutěž o nejlepší příběh roku, který mění život k lepšímu.

What does the DDŠ support give me? For me personally, it is the motivation that drives me every day.

It has been about 4 years since I have been included in your support program for children from children´s home. What would be different if I was not included in your program?

I have been living in a children´s home for eleven years and have gone through several projects that have been implemented by various foundations.

Why do I live in a children's home? I asked this question very often as a kid.

Jmenuji se Helena a je mi 16 let. V DD jsem prvním rokem. A budu Vám vyprávět část mého příběhu

Splním si ho, nebo ne? Toto je otázka, kterou si kladu celkem často, ale víte co? Já si ho SPLNÍM.

30.4.2000 - den kdy jsem se narodila, vše bylo tak, jak mělo. Tatínek s maminkou mne odvezli z porodnice domů, kde na mě čekal můj tříletý bratříček Marek.

Jmenuji se Maruška a je mi 13 let. Do dětského domova jsem přišla se svými sourozenci před šesti lety a za tuto dobu jsem zde prožila dobré i špatné věci.

Moje budoucnost závisí na mém úspěchu. Jsem z dětského domova a mám to trochu těžší než ostatní. Chci dokázat, že i dítě z dětského domova dokáže mít pěkný život.

Můj příběh není tak složitý, ale ani není moc k pochopení, jak pro koho. Stalo se to v roce 2008, kdy jsem byl odebrán z rodiny do Diagnostického ústavu.

Jmenuji se David a narodil jsem se v červenci roku 1999. V současné době studuji Střední hotelovou školu a jsem v prvním ročníku. Nejzajímavější mi přišlo téma ,,Jak se stalo, že jsem v dětském domově.''

Jak se stalo, že jsem v Dětském domově ? Tuto otázku si kladu každý den a neznám na ni odpověď. Byly mi pouze tři roky, když jsem přišel z kojeneckého ústavu do dětského domova.

Předtím, než jsem zamířil do dětského domova, byl jsem jako každý jiný, obyčejný kluk, trošku raubířem, který měl rád legraci a musel jsem na sebe pokaždé něčím upozornit.

Ještě před rokem jsem byla se sestrou doma u mamky a jejího přítele. Už to ale delší dobu přestávalo fungovat. Sem tam padlo slovo dětský domov a já jsem někdy večer přemýšlela, jak se žije dětem v dětském domově.

Jmenuji se Hanka a v dětském domově jsem od 9 let, tedy od roku 2004. Do domova jsem byla umístěna společně se svýma dvěma sourozenci.

Moje máma je psychicky nemocná, má maniodepresivní psychózu a schizofrenii a můj otec zmizel ještě dřív, než jsem se narodila. „ Já“ jsem vlastně takový úlet z jedné noci.

Jmenuji se Lukáš a rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o tom, o čem sním. Chlapci v mém věku přemýšlí, kde a jakou dívku sbalit. Já sním o tom, jakou bych chtěl mít budoucnost.

Jmenuji se Denisa, je mi 17 let a chtěla bych Vám sdělit svůj příběh, jak jsem se dostala do Dětského domova.

Stalo se to asi před devíti lety, když mi bylo sedm let. Žila jsem se svou mladší sestrou, s mamkou a taťkou. V těch letech jsme měla nejraději svého tátu a tak jsem byla pořád s ním.

Jak to vlastně začalo. Bydlela jsem v Plzni. V bytovce ve třetím patře podkrovního bytu. Bylo to tam docela dobré. Bydlela jsem tam s matkou a mými šesti sourozenci. Do mých desíti let, to bylo vše dobré, a pak začala chudoba.

Musím říct, že vztahy v naší rodině nikdy nebyly úplně bez problémů. V 7 letech jsme se odstěhovali od otce, a v 11 jsme s bratrem žili i bez matky dokud nás nenavštívili sociální pracovnice.

Jsem rád, že mohu Honzovi pomáhat nejen finančně, ale i osobním kontaktem. Doufám, že mu dám do života to nejlepší a vše co bude potřebovat, aby se i on jednou mohl postavit na vlastní nohy.

Co očekávám od života? Trochu víc, než jen kopanec do zadku. Myslím si, že většina dětí z dětského domova je na život tam venku připravena lépe, než děti z normálních rodin.

Maruška si prožila peklo, o kterém nerada mluví. Stýská se jí po sourozencích a mámě, ale v dětském domově jí bylo dobře. Váží si svých „tet“, které z ní vychovaly slušného člověka.

Neočekávám, že na mě svět bude milý. Naopak, když jsem byla mladší, myslela jsem si, že si na mě lidé budou ukazovat prstem. Holka co vyrůstá v dětském domově! Ale tety mi vysvětlily, že bych na sebe měla být pyšná.

Tatínek se o nás zpočátku dobře staral, až jednou večer nepřišel domů. Ráno, když jsme se probudili, přijely dvě paní (sociální pracovnice), odvezly nás na kontrolu k lékaři a pak jsme jeli někam….

Doufám, že Filípkovi dám opravdu vše, co bude do budoucnosti potřebovat: Podporu, přátelství a pocit, že na světě existuje člověk, který ho potřebuje a má rád takového, jaký je.

Mamka si našla nového přítele. Byly mi 4 roky, ale poznala jsem, že je zlý. Mlátil mě, když nebyla máma doma a od nástupu do školy to bylo ještě horší.

Jednou jsem dostal od svých známých otázku, byla docela těžká a vedla mě k zamyšlení, zeptali se mě, jaká by byla má tři životní přání. Nejdříve jsem se tomu zasmál, ale pak jsem si rychle uvědomil, že je to otázka, která může mít víc odpovědí.

Milý čtenáři, tímto příběhem bych ti chtěla popsat, jaká byla moje cesta do Dětského domova.

Když jsem byla malá, byli jsme šťastná rodina, aspoň já jsem to tak vnímala. Máma mě měla ráda a chodila se mnou do školy. Učila se se mnou, chodili jsme společně ven i s tátou.

Chci dosáhnout lepších kvalit, aby moje děti, které bych chtěl mít, byly spokojené a šťastné, a dal bych do nich lásku, jakou mně nebylo určeno dostat v mladí.

Mým největším přáním je, aby se máma dala dohromady, přestala s alkoholem, našla si práci a bydlení a mohly bychom být zase spolu, jako rodina.

Již delší dobu jsme s manželem přemýšleli, komu ve svém okolí pomoci a jakou formou. Řekli jsme si, že když oba celé dny trávíme prací, bylo by hezké, kdybychom aspoň zlomek našeho výdělku mohli věnovat na něco prospěšného.

Zuzana: Mám štěstí. Pocházím z krásné rodiny, držíme při sobě v dobrém i zlém…sestra je můj velký týmový hráč, moje jistota.

Věřím, že pokud do toho dám vše, co je ve mně, všichni budeme mít to vysněné – štastnou rodinu, kde si všichni pomáhají a stojí jeden za druhým.

Miloš graduated in 2012 at the Metropolitan University of Prague. He has spent his whole childhood in a children’s home. LET’S GIVE CHILDREN A CHANCE o.s. is honoured that they can consult with this young man about their activities.

It is the 23rd of December 1997. It is cold outside, outside the window snow is falling, the Christmas tree is already decorated and in the sitting room children of various ages are sitting and watching television. Suddenly the doors open and “aunt” governess comes in and takes a little girl from the room.

Everything began about 15 years ago, when I went to the children’s home in Nechanice before Christmas to put some presents under the Christmas tree for them. Whilst looking into their radiant eyes it was clear to me that this was not the end of my involvement . . .but exactly the opposite.