Budu se bít se životem

Co očekávám od života?  Měl bych si uvědomit, jak se moje představa o mé budoucnosti mění v  závislosti na mém věku. Již od tří let vyrůstám v dětském domově se starší sestrou Hanou a často jsme přemýšleli, co bude, až odejdeme z dětského domova. Byl tu s námi i nejstarší bratr Petr, který už však odešel. Přestože se vyučil kuchařem, žádnou stálou práci nemá, stěhuje se z místa na místo a životem se protlouká, jak se to jen dá. Už několik let nám slibuje, že nás přijede navštívit a nic.

Já od života očekávám trochu víc, než jen kopance do zadku. Myslím si, že většina dětí z dětského domova je na život tam venku připravena lépe, než děti z normálních rodin. Oni budou žít u rodičů, rodiče je budou živit, šatit, starat se o jejich pohodlí, podporovat je finančně a zajišťovat veškerý servis, ale já, jestli mě vezmou na vojenskou školu a udělám ji, tak co pak? Budu muset odejít, ale kam? Co potom se mnou bude? Je mi jasné, že se budu muset spolehnout jen sám na sebe. Naštěstí mě baví všechny práce se dřevem, s kovem, umím si leccos opravit i vyrobit. Nebaví mě například  vaření anebo žehlení, ale na tuto práci si nejprve „najmu“ vlastní sestru a někdy v budoucnu si snad najdu šikovnou manželku. Ale pořád je tu ta otázka, co s námi bude?

V současné době se hlásím na učební obor truhlář a automechanik, abych měl v první řadě výuční list. Kdo ví, možná najdu zálibu úplně v něčem jiném a možná se taky té dospělosti nedožiji. Nikdo neví, co bude zítra a natož za pár let. 

Anebo je také možné, že se dostanu někam, kde bude zaměření  na sport, protože mě sporty baví, a to všeho druhu. Věnuji se každodennímu posilování, běhám, hraji fotbal, basket, volejbal, ping pong, tenis a strašně rád jezdím na kole. Mám ještě jeden velký sen. Snad bude splnitelný.  Od září, kdy začnu jezdit na učiliště bych si moc přál začít dělat judo. Zatím si v naší tělocvičně trénuju jen tak sám pro sebe, ale rád bych se zdokonalil a cvičil pod odborným vedením. Moje úplně největší přání je natolik se vypracovat, abych se tomu mohl věnovat i nadále, ale už jako trenér. Jenomže toto všechno jsou zatím pouhopouhé sny. Skutečnost však je taková, že myšlenka na budoucnost mě děsí a docela se bojím, co se mnou bude. Myslíte si taky, že je to těžké postavit se na vlastní nohy a začít nový život tam venku? Čeho bych se měl nejvíc bát? Co by mě mohlo ohrozit? Budu mít na koho se obrátit, až budu potřebovat nějakou radu do života? Co když se dostanu do situace, že nebudu vědět kudy kam?  Víte, čeho se nejvíc bojím? Že to bude moc těžké a já to nezvládnu. Jeden moudrý filozof kdysi řekl: „Žít znamená bojovat”. A já jsem připraven jít do toho souboje, který mě čeká tam venku. Jsem připraven se začít bít se svým životem.