Je ze mě slušný člověk
Tak na tenhle den nikdy nezapomenu. Na den, kdy jsem nastoupila do dětského domova 28.7.2010. Před tím jsem byla skoro dva roky v dětském diagnostickém ústavu. Líbilo se mě tam a byla jsem tam zvyklá. Vychovatelé mi tam hodně pomáhali a když mi oznámili, že už je čas se loučit a že pojedu do dětského domova, tak jsem se trošku docela i bála. Věděla jsem, že to je nejlepší domov v České republice, ale říkala jsem si „proč“? Proč musím jít zase do jiného zařízení? Proč, když jsem si tady zvykla? No a tak mě odvezla paní Nováková i paní psycholožka Bílová do domova. A já jsem se cítila těžce. Bylo mi smutno a navíc jsem se bála do čeho jdu, jak budu působit na ostatní děti a jak to všechno bude probíhat.
Přivítali nás tady velmi hezky. Ukázali mi i pokoj, ve kterém budu, chtěli mě dát i najíst, ale já jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Neměla jsem na nic náladu a chtěla jsem jet zpátky do diagnosťáku. Když paní psycholožky odjížděly, tak mě vzala teta Eva k bráně a se mnou jim zamávala. Pak si mě vzala k sobě do kanceláře a povídala si se mnou. Potom mě vzala za tetou Zdenou, která mě začala zařizovat oblečení, protože jsem nic neměla krom toho, co mi dali v DDÚ na sebe. Také jsme šly s tetou Hedou nakupovat školní pomůcky do školy a já se tady pomalu rozkoukávala. Vlastně jsem začínala od začátku, zase v jiném prostředí, zase jsem si hledala nové kamarády a seznamovala jsem se s novým řádem. No musím uznat, že to tady se mnou někdy nemají vůbec lehké, že už jsem udělala sem tam nějaký ten průser, ale tety mě pokaždé dávají novou šanci a ukazují mi pokaždé tu správnou cestu. A i když se mi mnohdy nelíbí, když mi tety radí, třeba jak se mám v dané situaci zachovat a mám svou hlavu, tak pak přijdu na to, že vlastně měli a mají pravdu a že to se mnou myslím dobře. Že o nás vlastně mají strach a dávají nám lásku, kterou nám rodiče nedávají. Dokonce jsem se tady naučila i nakupovat, čehož jsem se dřív bála a ani jsem to neuměla.
Naučila jsem se, že když něco provedu, že je správné se omluvit a že se netrestá žádným mlácením, že se agresivitou a špatným chováním nic nevyřeší. Už tady budu za chvíli druhým rokem a umím už docela i spoustu důležitých věcí. Třeba něco málo uvařit, a to zase díky tetám, protože si o víkendu i o prázdninách sami vaříme. Také se učím cestovat sama autobusem nebo vlakem, když někam mám jet a takovéhle základy do života. Tety také moc vědí, že mám ráda zvířátka a tak se mi pokaždé snaží zařídit letní tábor s koňmi. Párkrát jsem dokonce jela i do psího útulku. Musím ale přiznat, že mi někdy moc chybí moji sourozenci a máma, ale vím, že tady se mám mnohem líp a že i když zazlobím, tak mě tety neříkají, že mám tady zavřený dveře, vím, že mě mají rády, i když udělám průser a ještě se mě snaží pokaždé pomoc, když mě něco trápí. Pokaždé mě pohladí, když se cítím sama, pochválí za správnou věc a mají starost, když jsem nemocná. Pomáhají mi také hodně se školou, nezlobí se, když se spletu, ale snaží se mi to všechno vysvětlit. Také mi zařídili i kroužek aikida, na kterém mě to baví a když přijdu, že tam chodit nebudu, že mě to nejde, tak mě povzbuzují a dodávají mi odvahu, že se to naučím.
Jako holka z děcáku se snažím důvěřovat všem lidem. Možná proto, že jsem dost dlouho vyrůstala ve špatném prostředí a možná také proto, že tady vidím, že jsou lidé hodní. Párkrát jsem už poznala, že v životě nejsou všichni tak hodní a poznala jsem, že tady jsem v bezpečí. Že tady mi nic nehrozí. Párkrát jsem hledala bezpečný svět, kam bych se mohla před vším zlem schovat a vím, že to je vlastně tenhle domov. Mám tady všechno, co potřebujeme do života, můžeme přijít za dospělými a poradit se.
Mám to tady vlastně moc ráda, i když někdy na všechno nadávám. A vím, že až jednou budu mít svoji rodinu a děti, tak je nebudu vychovávat žádným bitím ani křikem, ale tak jak mě vychovávají tady tety. Budu je učit k lásce ke zvířatům a aby si vážili toho, co mají. Jednou je i dovedu do tohohle dětského domova a řeknu jim: „Tak tady jsem vyrůstala a prožívala šťastné dětství.“ Tety nás také vozí na různé akce, aby jsme se dostali někam a viděli i něco nového.
P.S. Mají nás tady moc rádi a nahrazují nám pěkné dětství, a hlavně učí nás to, abychom nedopadli jednou jako kriminálníci, ale žili jako slušní lidé.