O čem děti sní...aneb očima dětí z DD
Příběh jedné z finalistek literární soutěže "O čem děti sní" ...aneb očima dětí z dětských domovů..., kterou jsme pořádali na jaře letošního roku. Prostřednictvím autentických příběhů dětí chcemeveřejnost seznámit s tím, kdo to vlastně jsou děti vyrůstající v dětských domovech, odkud se berou, jaká mají přání a sny, jak si představují svoji budoucnost. Tady je první z nich.
Jak jsem se dostala do dětského domova
Petra, 13 let
Jmenuji se Petra, je mi 13 let a chtěla bych Vám vyprávět příběh, jak jsem se dostala do dětského domova.
Žila jsem s rodiči od svého narození. Když mi bylo 5 let máma od nás odešla. Nemohla jsem se s tím smířit, že máma s námi už nežije. Táta se nemohl dívat na to, jak se pořád trápím a začal mámu hledat.
Po 2 měsících jí táta opravdu našel a ze mě se stala nejšťastnější holka na světě, máma už zase žila s námi. Klapalo to vcelku dobře, zase jsem si myslela, že jsme šťastná rodina.
Až v 8 letech jsem si uvědomila, že to tak není, zjistila jsem, že máma je alkoholička. Situace
se postupem času začala zhoršovat a zhoršovat, až to došlo tak daleko, že jsme se chtěli s tátou odstěhovat, už se to nedalo vydržet. Táta se obával, že mu mě nedají do péče. Tak jsme žili v jednom bytě do mých 12ti let, než táta našel pro nás jiné bydlení.
Byl květen 2011 a táta mi ráno řekl, že se budeme stěhovat. Já jsem ten den přišla z vycházky o trochu déle než jsem měla, táta už spal a já nevěděla jestli to táta myslel opravdu vážně, že našel jiný byt. Ráno odcházel hodně brzy do práce, tak jsem čekala, až přijde z práce a já se ho konečně budu moci zeptat. Táta, ale domů nepřišel. Máma byla zase opilá, tak jsem šla ven za kamarádkou.
Poté mi zavolala manželka zaměstnavatele mého táty a řekla mi, že táta v práci dostal infarkt
a na místě zemřel. Už dříve měl problémy se srdcem a cukrovku. Já jsem tomu nemohla a ani nechtěla uvěřit. Tak jsem šla za známým mého táty Markem, který žil ve stejné rodinné situaci jako my. Když jsem k němu přišla, měl slzy v očích, vzal mě ven a když jsem se ho zeptala jestli je to pravda, on neodpověděl, jen mě objímal. Řekl mi, abych šla za mámou a řekla jí, co se stalo. Bez táty jakoby najednou pro mě život ztratil smysl, chtěla jsem ho ukončit, ale v té chvíli jsem si uvědomila, že tady mám ještě další lidi z rodiny.
Šla jsem tedy domů, máma byla zase opilá, když jsem jí řekla, co se stalo, ještě se na mě osočila, co si to vymýšlím, pak se rozbrečela a nemohla přestat. Zavolala jsem strýcovi, to je bratr mého táty, aby přijel, jelikož jsem nevěděla, co mám dělat. Dal nám nějaké peníze, abychom měly s mámou na jídlo a také jí dal něco na uklidnění. Máma díky alkoholu nebyla vůbec schopná řešit naší budoucnost. Z bytu nás nakonec vystěhovali, protože jsme neměly na placení nájemného.
Jelikož jsme se ocitly na ulici, tak jsem šla bydlet na 4 dny ke svému nejlepšímu kamarádovi
Pepovi, ale věděla jsem, že je to jen dočasné řešení. Šla jsem nakonec za babičkou, u které jsem bydlela 21 dnů. Máma mezitím našla sociální ubytovnu, kde jsme nějakou dobu pobývaly. Než se matka opět opila a obě nás z ubytovny vyhodily a já se opět ocitla na ulici. Zavolala jsem své nevlastní sestře, kterou měl táta z prvního manželství a ta okamžitě informovala sociální úřad. Přespala jsem u sestry a druhý den jsme šly na městský úřad, kde mě pracovnice z oddělení sociálně právní ochrany dětí okamžitě nechala umístit na Krizové lůžko do nemocnice. Tam jsem byla 4 dny a dne 18.8.2011 jsem byla přemístěna do dětského diagnostického ústavu. Zde jsem byla zhruba 3 měsíce, než se vyřídily všechny potřebné náležitosti a máma byla zbavena rodičovských práv. Poté jsem v listopadu 2011 byla přemístěna do dětského domova, kde bydlíme v samostatném bytě. Mám zde 6 spolubydlících. Přesto, že je to moc hezký byt, mám tady 4 tety a 1 strejdu, ještě jsem si dodnes nezvykla. Vždycky jsem byla jedináček a teď musím fungovat ve velkém kolektivu a nemám moc soukromí.
Mým největším přáním je, aby se máma dala dohromady, přestala s alkoholem, našla si práci a bydlení a mohly bychom být zase spolu, jako rodina. Přestože jsem s mámou v pravidelném kontaktu, buď jí navštěvuji já nebo přijde ona za mnou, rodinný život mi chybí a moc se mi stýská po tátovi, který mě vždy uměl podržet nad vodou.