Why do I live in a children's home?

Tuto otázku jsem si jako malá kladla dost často. Do dětského domova v Ústí nad Labem na Severní Terase jsem přišla jako tříletá spolu se svým starším bratrem Tomášem, kterému byli čtyři roky. Dnes je mi už čtrnáct let a vše lépe chápu. V dětském domově jsem kvůli své biologické matce, která se o mě a mého bratra nedokázala postarat. Neměla partnera, finančně strádala, a to vše vedlo k páchání trestné činnosti. Začala krást a šla do vězení, kde byla dlouhých šest let. Ve svých třech letech jsem nevěděla, jak matka vypadá, jak se jmenuje a kde vlastně je. Při odebrání sociální pracovnicí jsem byla ještě hodně malá, takže jsem si ji vůbec nepamatovala.

Od svých kmenových vychovatelů jsem se dozvěděla potřebné informace a pravidelně jsem dostávala od matky z vězení dopisy, která mám do dneška u sebe schované. Když mi byly asi čtyři roky, jela jsem za matkou do vězení na návštěvu se svým bratrem Tomášem. Matka byla umístěna ve vězení Světlá nad Sázavou. Cesta byla dlouhá a já byla nervózní, jak bude matka vypadat, co jí řeknu a o čem si budeme povídat. Pamatuji si, že nám matka dala sladkosti, byly tam i její kamarádky, se kterými si často povídala. Potom už jsem s matkou komunikovala jen prostřednictvím dopisů. Nejvíce jsem se těšila na okamžik, kdy bude matla z vězení propuštěna. Oběma nám slibovala, že až vyjde z vězení, vezme si nás z dětského domova „domů“. Budeme s ní žít v bytě a všichni pohromadě, koupí nám mobilní telefony a už nás nikdy neopustí a vše nám vynahradí. A NAKONEC NIC!!!

Věděla jsem o jejím propuštění z vězení, dlouho se neozývala. Až o vánočních prázdninách nám začala volat, volala každý den. Pokaždé jsem se jí ptala, kdy si nás vezme domů, přijede nás navštívit, ale její odpověď byla pokaždé jen výmluvou. Např. jsem v práci, v hospodě, onemocněla jsem. Za týden nám zavolala opět a tentokrát smutnou zprávu o úmrtí našeho „údajně“ biologického otce, kterého jsem nikdy neviděla. Pamatuji si, že jsem nemohla brečet, neznala jsem ho, byl to cizí člověk, ale můj bratr Tomáš brečel. Byla jsem hodně dlouho na matku naštvaná, zlobila jsem se na ní. Začala jsem s ní komunikovat na sociální síti, dozvěděla jsem se, že žije v Duchcově, pracuje jako uklízečka a pokojská v hotelu, bydlí s mladším přítelem a stará se o kočky, které si pořídila. Několikrát jsem jí volala, ale naše rozhovory končily vždy hádkou. Ptala jsem se, proč se dokáže postarat o kočky, ale o nás s bratrem ne. Brala to, že jsem na ní drzá a urážím jí. Na nějaký čas jsem se odmlčela a přerušila s ní všechen kontakt. Měla jsem dost jejích výmluv a slibů, stejně jako můj bratr. Když nás navštívila poprvé v životě v dětském domově, vzala si nás na vycházku na dvacet minut. Koupila nám v krámě pití a nějaké sladkosti. Můj bratr od ní nic nechtěl, řekla mu, že je divný. Ptala se nás, jestli nám někdo v domově neubližuje. Pospíchala zpět do Duchcova, aby byla za světla doma.

Další návštěva proběhla po dlouhém přemlouvání teď v lednu 2019, kdy musela s přítelem do Masarykovy nemocnice na vyšetření, proto svolila s návštěvou. Matku jsem viděla asi po roce a půl, musela jsem jí jít naproti, protože do dětského domova netrefila a nevyzná se v jízdních řádech. Matka se hodně fyzicky změnila, přiznala se, že pije a jeden čas žila i na ulici, což na ní bylo vidět. Přijela v teplákové soupravě a byla celkově neupravená, nechtěla jsem s ní nikam mezi lidi jít. Nakonec nás vzala do parku a do marketu, kde mi koupila energetický nápoj. Přítel matky měl u sebe peníze, mně i Tomášovi dal 700 Kč. Byla jsem za peníze ráda, už přes půl roku jsem šetřila na nový mobilní telefon a teď jsem si ho už mohla koupit. Na vycházce jsem se ptala na svého otce, její život, kolik vlastně máme sourozenců, ale moc odpovědí jsem nedostala. O mém otci mluvit nechtěla, protože jí velmi ublížil, sourozenců máme třináct, jsou v adopci nebo v pěstounské péči. Dvě děti umřely matce při porodu. V současné době spolu komunikujeme přes sociální síť. Já i můj bratr jsem se smířili s tím, jaká matka je. Chtěla bych své matce vzkázat, že my takový nikdy nebudeme a nehodíme svoje děti do „děcáku“. Budeme s Tomášem dělat vše proto, aby se naše děti měly v životě dobře.

Michala