What the "Let´s Give Children a Chance" support gave me

Už jsou to asi 4 roky, co jsem zařazena do vašeho programu na podporu ve studiu pro děti z dětských domovů. Co by bylo jinak, kdybych nebyla zařazena do vašeho programu? A jak by můj život vůbec vypadal, kdybych neskončila v dětském domově? Dle mého, otázky ve smyslu "co kdyby..." jsou hrozně zrádné. Zvláště když se člověk do své alternativní minulosti, přítomnosti nebo snad budoucnosti vážně zažere a poté nenávidí všechny okolo nebo sám sebe skrze to, že jeho "co kdyby" se nestalo skutečností. 

Asi čtvrt roku zpátky jsem se svojí spolubydlící v domově probírala naši minulost, a to dětství v rodině. Nejspíš bych napsala polovinu knihy, kdybych měla rozepisovat co vše na našem „krásném“ dětství jsme měly společné nebo dost podobné, zkrátím to tedy na jedno, a myslím, že dost výstižně, na slovo alkohol. Domnívám se, že jedna z našich největších slabin je, že své rodiče jsme měly a pořád alespoň jednoho z nich máme rády (ano, je asi blbé to nazývat slabinou, ale odtrhnout se od špatně fungujícího člověka je opravdu těžké, když k němu máte opakovaně přivazovaná citová pouta). Abych se vrátila k tomu důležitému, k čemu jsme teda spolu dospěly: obě jsme se do domova dostaly v relativně pozdním věku, oběma nám bylo 13, a když si vezmete, že tyto problémy s rodinou začaly od doby kdy... kdy si vlastně pamatuji, takže pro moji paměť asi mateřská školka, tak jsme toho obě měly dost za sebou. Teď se chci vrátit k oné zrádné otázce: Co kdyby na to sociálka nepřišla dalších 5 let a my obě bychom zůstaly u rodičů? V obou našich scénářích se objevilo to, že bychom nejspíš hned po základce, jestli ne dřív, šly pracovat, abychom rodičům mohly "pomáhat" s něčím na co už padly jejich chabé výplaty. A dost těžko se říká NE někomu, koho máte poslouchat, a hlavně někomu koho máte rádi. 

Jenže tahle alternativa se díkybohu nestala skutečností, asi v té nejvhodnější době mě od rodičů odřízli. A pak několik let potom jsem byla zařazena do tohoto programu od DDŠ. Vím, že můj obor je dost nákladný a upřímně se musím přiznat, že nevím, jakou jinou cestou by se tyto náklady pro domov řešily. Ekonomika nikdy nebyla mojí silnou stránkou a vážně nevím jak paní ředitelka, a hlavně vy sháníte sponzory. Třeba ale přesně vím, že kdybych nebyla u Vás zařazena, autoškolu bych si musela zaplatit sama, stejně tak fixní rovnátka, kolečkové brusle a spoustu dalších věcí, o kterých bych mohla pouze snít. 

Za druhé bych nejspíš neměla takovou motivaci, abych se více snažila ve škole. Na základní škole jsem se nikdy neučila a 2 nebo 3 mi stačily, v domově mě považovali a vlastně pořád mi přijde, že považuji za tu chytrou, takže ani nikdy neměli potřebu mě k tomu učení dokopávat. Což je asi špatně jelikož naučit se učit bylo (a vlastně pořád je) pro mě hrozně těžké a myslím, že bych ze sebe dokázala dostat mnohem víc, ale prostě... Tak alespoň na střední škole jsem se začala více snažit, protože tisícovku za dobré vysvědčení jen tak nedostanu, a ten pocit, že jsem se dokázala zdokonalit v něčem, co jsem si sama určila, že prostě musím překonat je hrozně hřejivý. Pak můžete být pyšní sami na sebe a tomu se vyrovná vážně málo. 

Pak jsem díky DDŠ potkala spoustu českých osobností. No, kdo jen tak může říct, že byl v zákulisí s panem Matonohou nebo s paní Gondíkovou? Musím zmínit, že hodně sympaticky na mě zapůsobila skvělá paní Lucie Benešová. Co dalšího by bylo jinak? Nepoznala bych spoustu dalších skvělých děcek s podobným nebo s mnohem smutnějším osudem. Vždy jsem s nimi ráda, přijde mi, že k nim můžu být více otevřená, a že pro mě vždy budou mít větší míru pochopení. 

Otázka "Co kdyby...?" je hrozně pomíjivá, vždy záleží na spoustě dalších aspektů, řekla bych. (Zaujal mě menší citát, ze skvělého filmu Poslední samuraj, který zakotvil v mé mysli a kterým se chci řídit a dost s tímto souvisí:) "Člověk by se měl snažit, ať už je jeho osud jakýkoli." Jsem ráda, že jsem nakonec skončila v dětském domově, i když jsem zpočátku za to spoustu lidí nesnášela. Jenže nebýt toho, asi nikdy bych se nedozvěděla o DDŠ a celkově musím zmínit, že Stipendijní program byla skvělá myšlenka, a ještě krásnější je jeho zrealizování. 

Andrea Mrázková