Hořký příběh

30.4.2000 - den kdy jsem se narodila, vše bylo tak, jak mělo. Tatínek s maminkou mne odvezli z porodnice domů, kde na mě čekal můj tříletý bratříček Marek. Do mých čtyř let jsme žili jako všechny rodiny. Žili jsme nádherný život, měly jsme vše, co jsme potřebovali. Měli jsme Rodiče! Když mi byly 4 roky, tak se narodila sestřička Vaneska. A vše se v tu ránu změnilo! Tatínek s maminkou začali užívat pervitin. A tak jsme neměli na školní potřeby a věci potřebné k životu. Tatínek se strašně změnil! Začal mamince hrubě nadávat a časem jí i začal mlátit! Po dvou letech došlo i na nás. Hrubé nadávky a mlácení se stalo zvykem. Tatínek s maminkou začali užívat vyšší dávky, …. nezbývaly peníze ani na nájem, a tak začali krást… Časem jsme to dělali i já a bratr, kradli jsme si svačiny do školy. Často jsme se stěhovali nebo přespávali venku v rozpadlých opuštěných domech, rodina nás už nechtěla protože tatínek dělal problémy. Halucinace a stavy šílenství, to bylo první, co jsme viděli hned po ránu na rodičích.

Když mi bylo něco málo kolem sedmi let začala jsem navštěvovat kroužek tance. To byla moje jediná útěcha! Vzpomínám si na den, kdy jsem přišla domů a maminka ležela v koutě celá od krve, táta doma nebyl. Utíkala jsem k mamince a začala jí utírat rány! „ Jdi ode mne, než se vrátí“ říkala. Přišel a začal nadávat, proč u ní jsem. Dělala jsem že neslyším, samozřejmě že jsem dostala i já. Den za dnem byl horší a horší! Maminka od nás utekla. Táta vyváděl jako býk!! Vztek si vylíval na nás! Přišel čas,kdy to už bráška nemohl vydržet a řekl tetě, ať si ho vezme s sebou do Anglie ke svému pravému biologickému otci! „ Nenechávej mě tu“ řekla jsem mu. Odpověď zněla: „ Neboj, vše bude dobrý,.. slibuju“. V mých osmi letech jsem to moc nechápala. Bráška mi odletěl. Šla jsem do školy, ani jsem si nevybalila, jako kdybych to cítíla ,že pro mě přijedou. Odnesli mě do auta, tam na mě čekala má sestřiška,byly jí teprve čtyři roky. Vaneska strašně moc plakala museli jsme kvůli tomu k doktorovi, aby jí dal injekci na uklidnění.

Tři měsíce jsme strávili v DDÚ. Každý den jsme čekali na to, až se rodiče ukážou a vezmou si nás zpět, ale nic! Tak nás odvezli do Lipové u Šluknova – našeho nového domova…. Nebyla jsem moc nadšená. Byl to pro mě šok zvykat si na nová pravidla…,všechny problémy jsem v sobě držela, a tak jsem na tom čas od času nebyla moc dobře. Rodiče byli odsouzeni a seděli ve vězení. Pořád slibovali, jak si nás potom vezmou a polepší se. Někdy poslali dopis a občas balík. A mysleli si, že se vše spravilo. …

Je to rok a půl co jsem si našla přítele Patrika. Patrikovi je 22 let a bydlí v Praze. Každý týden se snaží za mnou přijet. Dělá toho pro mě i mou sestru hodně. Zaplnil mojí díru v srdíčku. Díky němu vše beru líp. Snažím se nedělat si problémy, v domově i ve škole. Pravda, občas mi to uletí a nějáký ten malérek spáchám, ale ..snažím se.. Jsem strašně moc ráda, že jsem v Lipové. Jsme jedna veliká rodina. Už vím, co bráška tou větou myslel. :) Mám rodinu, střechu nad hlavou ,všechny věci potřebné k životu. Jsem za to moc ráda a vážím si toho! Mám úžasnou tetu ( sestra táty), snaží se mi se vším pomoc. Bydlí sice na ubytovně, ale pro dítě, které zažilo tak hrozné věci, je ubytovna čtyř hvězdičkový hotel. Jsou to dva měsíce, co maminka vyšla z vězení. Snaží se. Doufám, že jí to vydrží a ukáže nám, že je naše maminka. Tatínek na tom není moc dobře. Ze všech těch drog se z něho stává tak trochu blázen, přestává o sobě vědět. Tatínek sedí asi už 9 let.

Život je boj! Někdo musí bojovat dřív a někdo zase později. Já nyní studuji na Polygrafické škole v Rumburku. Těším se na to, až si splním sen. Chci se postarat o svou rodinu a sestru. A hlavně nechci přestat tančit, byla a je to věc která mě drží :) miluju pocit když na sobě můžu dřít a zlepšovat se. Navštěvuji již osmý rok Nadační fond Hanky Kynychové. Je to jako splněný sen stát na parketech a tančit v záři reflektorů! V dětským domově jsem už osm let, jsem tu šťastná, mám tu sestřičku, úžasné kamarády a hodné tety a strejdy. Pan ředitel je BOMBA :). Mám na své rodinné skupině úžasné vychovatelé. Snaží se nás pochopit, i když , to je někdy těžký. Neprožiješ Nepochopíš. Přesně za dva roky odcházím. Moc mi to bude chybět! Ale já to zvládnu, mám úžasnýho přítele. A hlavně nejsem jako mí rodiče! Doufám, že vykročím, jak se říká pravou nohou.