A co já?

Moje máma je psychicky nemocná, má maniodepresivní psychózu a schizofrenii a můj otec zmizel ještě dřív, než jsem se narodila. „ Já“ jsem vlastně takový úlet z jedné noci. Jako malá holka jsem tohle všechno nevnímala, ale z vyprávění vím, že to začalo, když jsem byla miminko. Protože se o mě máma nedokázala postarat, ocitla jsem se v kojeneckém ústavu. Moc si s toho nepamatuji, vím to jen z doslechu od babičky a starší sestry. I když jsem si to ještě vůbec neuvědomovala, můj život se pomalu ubíral jiným směrem, než jak to mají děti z „normálních “ rodin.

Moje rodina nebyla taková, jakou bych si představovala, proto jsem raději utíkala ke kamarádům. V deseti letech jsem si našla starší kamarády, začala jsem kouřit a občas i pít, nechodila jsem domů, spala jsem raději u nich než doma. Začala jsem tušit, že se něco děje. Máma si často povídala s někým, kdo vůbec neexistoval, nebo mě zamykala v pokoji, když jsem šla spát. Měla obavy, že uteču, nebo že se mi něco stane. Také když někam šla, zamkla mě doma a vzala si klíče. Často jsem přemýšlela, proč se tak máma chová.

Vzpomínám si, když mi bylo tak dvanáct nebo třináct let, dověděla jsem se od jejího psychiatra, co má za nemoc. Začala jsem se o to podrobněji zajímat. Chtěla, ať s ní chodím k lékaři, který se mě začal čím dál častěji ptát, jestli máma bere prášky, které jí předepsal a zda se jí nemoc nezhoršuje. Nikdy jsem mu nelhala, doufala jsem, že ji stav mánie neovládne.

Když brala léky, bylo to tak nějak v normálu. Postupem času jsem dokázala vysledovat, že se cykly mánie a deprese opakují ve stejných intervalech. Když nebrala prášky, nedalo se to s ní vydržet, měla pocity, že nás někdo sleduje, chce nás zabít…Ale to vše byly jen její výmysly a představy. Můj nejhorší zážitek, na který nikdy nezapomenu, byl z období její mánie. Jednou v noci přišla ke mně a koukala na mě jako vrah. Já jsem se samozřejmě lekla, protože jsem spala a máma řekla: „Dej mi mobil, posíláš někomu SMS, ať si tě odvezou do Německa….“ Nic z toho nebyla pravda, byla jsem na internetu a psala si s kamarády, kteří mě neodsuzovali kvůli rodině, ale brali mě takovou jaká jsem, bez nich bych tu už možná nebyla.

Kolikrát jsem opravdu neměla daleko k sebevraždě, nezvládala jsem to, ale pořád jsem si namlouvala, že to bude lepší. Nebylo, její nemoc je nevyléčitelná. Čím jsem byla starší, začala jsem chápat, že nejlepší řešení je poslat mámu do psychiatrické léčebny. Chvíli jsem si dělala výčitky svědomí, že jsem udělala něco špatného, ale časem špatné myšlenky odezněly.

Končila jsem devátý ročník základní školy a měla jsem se hlásit na střední školu. Přihlášku jsem si podala na dva obory, kde mě přijali. Neměla jsem na výběr a musela jsem studovat, to co si přála máma. Kdybych ji neuposlechla, zbila by mě. Bála jsem se.

A opět začalo to stejné to co na základní škole, byla jsem ta divná holka, outsider, ta se kterou se nikdo moc nebavil. Posmívali se mi, že moje máma je taková a taková, tak jsem ze školy odešla. Na druhý den jsem mluvila se sestrou, která mi říkala, že jí volala paní ze sociálky a ptala se, proč nechodím do školy. Já jsem se jí rozbrečela do telefonu a vše jí převyprávěla. Večer si pro mě sestra přijela a vzala si mě na víkend k sobě domů a vše jsme spolu probíraly. Nakonec jsme se shodly na tom, že nejlepším řešením bude, když půjdu do dětského domova.

Během týdne jsem byla umístěna v dětském domově. Když mě přivezli do domova, měla jsem smíšené pocity, že jsem udělala nesprávnou věc vůči matce. Chtěla jsem se vrátit domů.

Dnes když se na to dívám s odstupem času, jsem ráda, že jsem se nezabila a že se mi to nepovedlo, protože bych nepoznala lidi, kteří mi pomohli a se kterými mám krásné zážitky.

A když tak nad svým dosavadním životem přemýšlím, docela lituji toho, že jsem v domově neskončila dřív. Kdysi jsem se vším moc trápila, nyní už názory některých lidí nevnímám, tak jako jsem je vnímala předtím. Sama moc dobře vím, že žít v dětském domově není nic špatného. Mám se tady líp než doma.

Š. G.