Co mi dětský domov dal…

Předtím, než jsem zamířil do dětského domova, byl jsem jako každý jiný, obyčejný kluk, trošku raubířem, který měl rád legraci a musel jsem na sebe pokaždé něčím upozornit. Mezi mé „speciality“ patřilo především vyrušování při hodinách, kdy jsem měl ke všemu neustále dříve vtipné a pro mne nyní nemístné poznámky a nutno říct, že mne to občas přepadne i teď. V té době, kdy jsem chodil do šesté třídy základní školy, přestoupil k nám nový spolužák, který se jmenoval Dominik. S Dominikem jsem se po nějakém čase spřátelil a poté i on zapadal do mé party. Každé ráno, když jsem šel do školy, čekal jsem na Dominika u jeho domu v jedné z chebských ulic, kde byl dětský domov. Ve stejný čas, kdy vycházel Dominik ze svého domu, vycházela početná skupinka dětí z dveří dětského domova a vydávala se na svou každodenní cestu do nedaleké základní školy. Ano, sice jsem byl společně s Dominikem v dosti silné pubertě, ale i tak nám bylo moc líto těch dětí, které jsou umístěny v tom „děcáku“. Pokaždé jsme diskutovali o tom jaké to tam asi je a oba dva jsme si říkali, že tam nikdy nechceme a nesmíme skončit.

Co ale ani nikdo z nás netušil, bylo to, že se za pár měsíců v dětském domově ocitnu. Já, maminčin mazánek, který nikdy nikde nebyl na víc jak pár dní bez matky, se nyní vydal na cestu bez ní. Prožil jsem si toho opravdu hodně, ale pořád méně než kdokoliv jiný. První dny v dětském domově pro mne byly velkým překvapením. Žádné mříže a žádné stříkání studené vody na děti a další jiné praktiky o kterých se neustále v souvislosti z dětskými domovy mluvilo. Dětský domov, ve kterém jsem už skoro osmým rokem, je pro mne opravdový domov. Pro někoho to může být absurdní, ale pro mne je to čistý fakt. Už jen to, že zde mám dost velký počet přátel a jsou ti lidé, kterým se mohu svěřit, přijít s jakýmkoliv problémem.

Pokud se mám konečně zamyslet nad tím, co mi opravdu dětský domov dal, začnu v mém vyprávění u zkušeností. Ano, jsou to zkušenosti, ty jsou jedním z nejdůležitějších aspektů pro člověka v životě. Bez zkušeností je člověk ve většině záležitostí dosti bezradný. V dětském domově jsem nabral tolik cenných zkušeností, které, troufám si říct, bych v normálním životě v rodině, zcela nepochytil. Vím teď jak se zachovat při různých konfliktech a dalších podobných situacích. Dříve bych reagoval zbrkle a nepromyšleně, nyní si vše promyslím, než něco vyslovím. Další zkušenosti jsem nabral také díky různým projektům a přednáškám zprostředkovaným jak dětským domovem nebo různými projekty. To, čemuž bych se naučil v normálním životě v rodině ani nenaučil, zde jsem pochytil a jsem za to moc rád. Dětský domov mi také přeměnil pohled na obyčejný život. Začal jsem si vážit a cenit různých maličkostí a nehledět na věci a záležitosti, které jsou o něco lepší. Na všem v podstatě hledám plusy, to lidem v dnešní době dosti chybí a proto je občas klima v různých kolektivech na špatných úrovních. Našel jsem si zde také nové kamarády a poznal příběhy různých lidí a jejich vstupu do života, ať už se jednalo o šikovného člověka, který určitě povede svůj život a životní přístup tím správným směrem nebo také o člověka, který ve stejném věku, jako jsem já nyní, nevstoupil zrovna nejlépe do života a propadl závislosti na alkoholu. To mi v podstatě otevřelo ještě více oči, vidím jak kdo se svým přístupem dopadl. Co také nesmím zapomenout jsou všechna ta místa, kam jsem se díky dětskému domovu podíval. Moře jsem znal pouze od vyprávění a z obrázků až do té doby, než jsem měl možnost vydat se do Itálie a také do Chorvatska. Mimo jiné jsem měl také možnost účastnit se několika kulturních akcí. Poznal jsem krásy Národního divadla, divadla v Karlíně a také jsem byl na natáčení pořadu Partička. Mým velkým koníčkem je hokej a díky dětskému domovu jsem měl tu čest poznat hokejistu Jakuba Klepiše, který navštívil náš DD po skončení mistrovství světa v roce 2010, které se pořádalo v Německu a já měl možnost si díky této návštěvě osahat zlatou medaili. Jsem také v kontaktu s několika hráči extraligové Plzně a poznal jsem také plno osobností, které známe z filmových pláten.

Mám již od malička velký sen a tím je stát se strojvedoucím. Líbí se mi železnice, má to své kouzlo a myslím si, že to není špatné povolání. Na cestě za mým snem ovšem potřebuji podstoupit několik záležitostí v podobě absolvování škol. To, co mi hlavně dětský domov dal, byla možnost studovat obor, který je k mému snu velkou spojkou. Říká se, že vzdělání je nejdůležitější částí života a myslím si, že se snažím co nejvíce této možnosti, studovat, využít. Pokud si představím, čím bych asi byl, kdybych zůstal tam, kde jsem vyrůstal, než jsem odešel do dětského domova, napadají mě povolání jako jsou kuchař nebo pekař, práce, která by mne opravdu nic nedávala a nebavila mne. Nyní mám alespoň jistotu, že si svůj sen stále více přibližuji. Pokud jste člověk, který má velkou fantazii, určitě si tyto aspekty, které jsem zde vyjmenoval, živě představíte a třeba pochopíte, proč zmiňuji právě tyto záležitosti. Vím, že není důležité jezdit v létě k moři či navštívit mistrovství světa v hokeji, ale pro mne jsou to zážitky, které se nemusí už v mém životě nikdy opakovat a proto si jich nesmírně cením. Stejně tak jako si moc vážím možnosti studovat, ačkoliv to tak nevypadá, jsem spíše průměrným studentem, ale své plány a požadavky ke splnění studia plním.

Dětský domov mi toho dal, dává a ještě dá hodně. Nemyslím tím materiální záležitosti, ale spíše další a další cenné body, které mi pomohou svůj životní postoj upevňovat a směřovat tam, kam chci. Doufám, že jednou to budu moct domovu nějakým způsobem vrátit a vyjádřit velký dík za vše, co se pro mne zde dělá, ti lidé by zasloužili velký potlesk za svou práci…