Jak to bylo a je v „mém domově“

Ještě před rokem jsem byla se sestrou doma u mamky a jejího přítele. Už to ale delší dobu přestávalo fungovat. Sem tam padlo slovo dětský domov a já jsem někdy večer přemýšlela, jak se žije dětem v dětském domově. V názvu sice je slovo domov, ale jaký to může být domov? Domov je podle mě mamka, taťka a dítě nebo děti, dům nebo byt se třemi pokoji, kde se mají všichni rádi, pomáhají si s úlohami do školy, domácími pracemi, jezdí na výlety k babičce, o prázdninách na dovolenou. Takže to domov být nemůže, jsou tam jenom vychovatelé a vychovatelky, dokonce jiné na den a jiné na noc. Asi to bude něco jako kriminál, na oknech mříže, přísný režim, všechno na povel, nic podle sebe, žádné soukromí, všichni si budou vykat, velí tomu ředitel. Nikdy jsem nikoho z dětského domova nepoznala osobně, jenom jsem viděla v televizi jednu moc pěknou holku, která vyhrála Miss a byla z domova. Celkem si pobyt v domově chválila, což mi připadalo divné. Neuměla jsem si ale moc představit, jak to tam vypadá a jak se tam žije.

A pak najednou bác! Mamka s novým přítelem se o nás už nemohla postarat, už jsme do jejího života nezapadaly, taky jsme přišly o dům a neměly jsme kde bydlet. Tahanice, chvilku byla naděje, že se to urovná a nakonec začátkem června stojím se sestrou a s taškou věcí před brankou velké žluté budovy s modrobílou cedulí Dětský domov. Po obou stranách dveří jsou nějaké reliéfy, kde je dospělý a dítě, asi děcko s rodiči. Napravo je deska s nápisem. Čtu si ho, protože nemám co dělat a čekám, až nám někdo přijde otevřít. Je tam nápis, že v dětském srdci je jen radost a spása nebo nějaká taková blbost. Já teda radost v srdci nemám, spíš strach. Co mě tady čeká? Mříže v oknech nejsou, tak to nebude kriminál. Aspoň to. Přivítal nás strejda ředitel, už to je divné strejda a ředitel-napůl domácké a napůl úřední oslovení. To je mi teda k smíchu. Vzal nás nejdřív do ředitelny, dal nám plyšáky na přivítanou a pak nám ukázal náš pokoj. Nic moc- starý koberec, starý nábytek. Paní vychovatelka, teta, jak jí všichni říkali, nám pověděla všechno o chování, pravidlech, vycházkách. Mám z toho v hlavě zmatek.

Druhý den jsem šla hned do školy, naštěstí do té staré, do které jsem chodila už z domu. Aspoň tak. Začala jsem si zvykat. Na nové prostředí, na nové kamarády, na režim, na tety a strejdy. Nejhorší je, že je každý jiný. Jeden chce, abychom pořád uklízeli-pořádek nade vše, jiný to až zas tak neřeší, no je to těžké.

Naštěstí za 14 dní byly letní prázdniny, a to je už o něčem jiném. Poznala jsem, jak to chodí o prázdninách. Prvních 14 dní tábor, pak dvakrát na horách, výlet na hrad Šternberk, Bouzov, koupání v bazénu, výlety na kolech, pohodička. To pokračovalo i po prázdninách- výlet k vojákům, do Laser arény, do 3D kina, podzimní tábor na Vysočině. Teda nuda tady opravdu není. Tolik zážitků, jako mám za čtyři měsíce, jsem neměla doma za několik let. Někdy je těch zážitků až moc, jeden přebije druhý a už si ani nepamatuju, kde jsme všude byli a co tam bylo za lidi. Taky mám spoustu oblečení, které mi teta buď koupí nebo občas i něco i dostaneme od sponzorů a hodných lidí. Mám toho zbytečně moc a ani to všechno neužiju. Moc zážitků, moc oblečení, malovátek, všeho moc škodí. Ani mě to všechno netěší, když to mám jenom tak, za nic. O to víc mám radost z peněz a jiných věcí, o které se můžu sama zasloužit. Před Vánocemi nás teta přihlásila do projektu Jarmarky s Albertem, kde jsme v Albertu prodávali vlastnoručně vyrobené dárky. Já jsem hodně vyráběla a se sestrou jsme prodávali o adventní sobotě v Albertu u nádraží. Seděly jsme tam od rána do večera a byla jsem fakt unavená, bylo to dost náročné. Dostali jsme pak finanční odměnu. Z toho jsem měla velkou radost. Taky chodím na brigádu uklízet do realitní kanceláře, se kterou máme přátelství a která nám dělá sponzora. Za peníze, které za to dostanu, jsem taky moc ráda. To jsou peníze na kterých mám zásluhu, ty jsem si vydělala. Tak jsem tady snad poznala, že si mám vážit toho, co dosáhnu vlastními silami a snahou, ne toho, co mi kdo dá.

Ale všechno tu není jen růžové, hodně věcí mě štve. Moc špatně se k sobě chováme, nadáváme si, někdy se bijeme, taky občas někomu někdo něco sebere, i když máme všichni všech věcí dost. Taky mi vadí, že se někdy děti chovají špatně k tetám a strejdům, berou je jako svoje nepřátele. Jsou drzí, nadávají jim a neposlouchají. Myslím, že dospělí to s námi myslí dobře. Chtějí nás připravit na život, ale někdy jim to my děti moc neulehčujeme. Taky jsme dost líní a nepořádní. Něco se musí opakovat dvakrát i vícekrát, stejně to neuděláme nebo uděláme blbě nebo až pod nátlakem. Nebo za nějakou odměnu-čokoládu nebo bonbóny. Sladkostí tady moc nemáme a jsme všichni rádi, když něco sladkého dostaneme. S vařením to je tady na draka. Samá zdravá strava, luštěniny a těstoviny, zelenina. Jsem dost mlsná, ledacos mi nechutná, tak tu mám často hlad. V životě, až odtud vypadneme, za nás nikdo nic neudělá, nikdo po nás nebude uklízet, vařit nám, ani za nás chodit nic vyřizovat na úřady. Jedině, že bych se provdala za nějakého boháče a měla hospodyni, ale to se asi nestane. Samostatnosti nás domov učí jenom málo, spoustu věcí se za nás vyřizuje, to je podle mě chyba. Jsme pak dost líní a nesamostatní. Měli by nám dát větší důvěru a míň se o nás bát.

Taky tady nemáme moc soukromí, pořád nám někdo leze do pokoje, klepe na nás a otravuje. Někdy se musím zamykat, abych měla klid na učení. Dost často vystupujeme s nějakým programem na veřejnosti. Za ten necelý rok, co jsme tady, jsme vystupovali už třikrát. Jednou na vánoční besídce pro realitní kancelář, se kterou spolupracujeme, podruhé na Svatebním dni a potřetí na charitativním koncertě. Měla jsme poprvé hroznou trému, že to pokazím, podruhé už to bylo lepší a potřetí ještě lepší. To je moc dobře, že se učíme vystupovat a ztrácíme trému. To se nám může v životě hodit.

Po necelém roce, který jsem strávila tady, už jsme si na všechno zvykla a jsem tady ráda. A mám to tady ráda. Mám tu kamarády, kamarádky, některé tety a strejdy mám ráda a vím, že mi pomůžou a že to se mnou myslí dobře. Patřím sem, alespoň na těch několik let, než se postavím na vlastní nohy a budu dospělá.

L.H.