Jak je to s dětmi z dětských domovů

Hodně se nyní hovoří o dětech vyrůstajících v „ústavech“. Říkejme raději v dětských domovech, protože tato zařízení ústavy ani trochu nepřipomínají. Na veřejnost bohužel pronikají informace, které těmto dětem rozhodně nepomáhají. Do „vlastních řad“ dokonce „střílí“ i někteří z těch, kteří díky tomu, že vyrostli v dětském domově, mohli vystudovat vysokou školu, což by jim v původní rodině nikdy nebylo umožněno.

Samozřejmě, že pro každé dítě by bylo nejlepší mít možnost vyrůstat v rodině, nejlépe v rodině vlastní a harmonické. Bohužel nikdo nedokáže zajistit vynutitelnost tohoto práva.

Kritizují se dětské domovy, hovoří se o jejich zavírání a zavádí se systém tzv. profesionální pěstounské péče. Nerozlišuje se mezi kojeneckými ústavy, dětskými domovy, výchovnými ústavy a většina lidí vůbec neví, jaký je mezi těmito institucemi rozdíl. V dětském domově žijí děti od 3 do 26 let (pokud studují), bez výchovných problémů vyžadujících zvláštní péči. Tyto děti jsou plně integrovány do společnosti, chodí do běžných škol a mají srovnání se svými vrstevníky.

Obecná představa je, že se narodí nechtěné dítě a to pak celé dětství stráví v dětském domově. Tento scénář je ale velmi vzdálen od reality! Děti z kojeneckých ústavů (dětských center) se daří poměrně úspěšně umisťovat do rodin - ať už vlastních, nebo náhradních. Většina dětí přichází do dětských domovů v daleko vyšším věku, kdy jsou odebírány ze svých biologických nefunkčních rodin, kde často zažily věci, které si neumíme ani představit.

Obecně se kritizuje, že za špatnou přípravu dětí z dětských domovů do samostatného života,

může právě ústavní výchova. Většina dětí si však odnáší doživotní traumata a velice špatné návyky již ze svých původních rodin, a to je potřeba brát v úvahu.

Samozřejmě, že dětské domovy nejsou ideální, ale většina jejich pracovníků se snaží pro děti v rámci svých možností udělat maximum. O to smutnější je, že někteří z těch, kterým se dostalo maximální péče, nyní domovy kritizují. Je to samozřejmě jednodušší, než si přiznat, že v první řadě selhali jejich vlastní rodiče a že dětský domov se již jen snažil napravit, co se dá.

Aby mladí lidé vstup do samostatného života zvládli, je potřeba jim pomáhat, a to již v průběhu jejich pobytu v domově! Pokud se budou šířit informace, že děti v dětských domovech „rostou pro kriminál“, nebo že jsou nevychovatelné, nebude to mnoho lidí motivovat k tomu jim pomoci.

Ideální není ani tzv. profesionální pěstounská péče, proti které se staví i většina dětských psychologů zabývajících se problematikou náhradní rodinné péče. Dětem je potřeba hledat vhodné dlouhodobé zázemí. Psychologové ji nedoporučují ani u miminek nad 6 měsíců, kdy již dochází k navázání citové vazby, která je přesunem do další rodiny opět zpřetrhána.

Většina profesionálních pěstounů bere svoji práci jako poslání, ale bohužel jsou mezi nimi i tací, kteří si tímto způsobem řeší svoji neutěšenou finanční situaci.

Nehovoří se o názorech starších dětí, které většinou ani samy nestojí o případné umístění do náhradní rodiny. Nemalé procento z nich je v dětském domově dokonce na vlastní žádost!

Není dostatek dlouhodobých pěstounů, kteří by mohli být alternativou, a už vůbec ne pro větší děti. Velké procento dětí bylo do domovů z pěstounské péče vráceno, některé i opakovaně!

Na základě častých kontaktů s dětmi víme, že v dětských domovech vyrůstá plno šikovných a chytrých dětí a mladých lidí, kteří si uvědomují, že jejich rodina selhala, jsou rádi, že mohou být v dětském domově a jsou vděčni za tuto příležitost. V tomto směru je potřeba informovat širokou veřejnost.

                                                                                DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s.