Chtěli jsme jedno, máme tři :)

Chtěli jsme jedno, máme tři :o)
Náš příběh začal vlastně už dávno, už v době, kdy jsem pocítila touhu darovat lásku a domov nějakému dítěti, které se ocitlo v dětském domově. Ale jelikož jsme s mým bývalým manželem nesdíleli stejnou touhu, uskutečnění tohoto mého snu muselo počkat dalších 15 let, až do doby kdy byl můj současný partner této myšlence nakloněn. Oba dva jsme měli již odrostlé děti a bydlel s námi jedině syn, který nás v tomto našem rozhodnutí podporoval. Společně jsme se tedy začali touto otázkou zabývat, až jsme se při hledání možností jak na to, „náhodou“ dostali na webové
stránky organizace Dejme dětem šanci, a to byl vlastně 1. konkrétní krok, který nás dovedl až k naší současné velké rodině. Původně jsme si vybrali z projektu Najdi si mě 7.letého klučinu, který nás zaujal, ten ale mezitím začal docházet do hostitelské rodiny, takže z kontaktu s ním sešlo. Dnes už víme, že vše se děje tak jak má, a že život nám i dětem připravil v příhodném čase ještě větší dar.
Bylo ale potřeba si počkat. Člověk si napíše scénář, ale život si to tak nějak zrežíruje po svém :o)
Po 1. kontaktu s organizací nám bylo doporučeno absolvování Semináře o hostitelské péči, který jsme s nadšením přivítali a získali tak možnost dozvědět se o této problematice více. Naštěstí jsme z tohoto semináře neodjížděli odrazeni, ba naopak. Mezi zúčastněnými byla jako kompetentní osoba přítomna i ředitelka Dětského domova, která nás pozvala do DD na Den otevřených dveří. Shodou událostí jsme se na tento Den dostali až za rok, a byli naprosto uchváceni tím, jak tento DD děti
vede a připravuje je na samostatný život v dospělosti. Navázali jsme s tímto DD spolupráci a za dalšího půl roku na akci dětských domovů, jsme si začali více všímat tří sourozenců, kteří nás velmi zaujali svým pěkným sourozeneckým vztahem. A i když jsme původně uvažovali o 1 menším dítěti a 3 děti nám připadli moc, navíc ve věku 10, 15 16 let, kdy jsme zvažovali jestli tak velkým dětem máme ještě vůbec co dát, tak i přesto jsme se do nich zamilovali a při dalších setkáních zjistili, že
náklonnost je vzájemná. V podstatě od naší 1. návštěvy, kdy jsme přijeli jen za nimi, jsme nevycházeli z údivu, jak je možné, že si tak rozumíme a je nám spolu tak hezky, když se vlastně vůbec neznáme. Spontánnost, smích a radost byla takřka neuvěřitelná, takovou člověk hned tak nevidí ani u normálních rodin. No a od té doby jsme začali děti pravidelně navštěvovat a prožívat s nimi jejich starosti i radosti. Naše návštěvy přirozeně přešly do hostitelské péče, kdy jsme si děti brávali domů na víkendy, svátky, prázdniny. Vzhledem k tomu, že DD je od našeho bydliště vzdálen
přes 2 hodiny cesty autem, nebylo možné pro ně jezdit každý víkend, ale byli jsme s nimi v kontaktu takřka každodenně. Oba dva s partnerem máme v živé paměti sms, která nám přišla jednoho dne od Matěje na zpáteční cestě domů, kdy jsme se od dětí vraceli příjemně zmoženi a v dozvuku víkendu s nimi si ve vzpomínkách zpracovávali čas prožitý s dětmi, v této příchozí sms stálo - „Uvažovali jste, že by jste si nás někdy vzali na stálo?“ Podívali jsme se na sebe a v očích si navzájem vyměnili pocity překvapení, radosti a šoku z toho, že tato otázka byla položena. A po zhruba půl roce našich dalších setkáních jsme začali s dětmi tuto možnost vážně probírat se všemi otázkami a s nastíněním všech změn, které by toto případné rozhodnutí přineslo do života nás všech. Děti se nenechaly ničím odradit, byly odhodlány, takže pomohly i nám v našich pochybnostech zda na tak velkou zodpovědnost a změnu života máme dost sil a schopností. No a jednoho dne jsme si s dětmi večer sedli a na konci našich vzájemných otázek a odpovědí padlo rozhodnutí, že tedy jdeme do toho.
Podali jsme k soudu žádost o svěření dětí do pěstounské péče. Do cesty nám byli sesláni skvělí lidé, kteří nám v realizaci tohoto našeho cíle pomohli. Rozhodnutí soudu proběhlo velmi rychle, dokonce v rekordním čase, který nikdo nečekal, takže jsme zažili takový „malý“ zázrak. No a tak jsme všichni spolu, a co víc, jsme spolu rádi. Spousta lidí nám už řekla, že je neuvěřitelné jak šťastnou rodinu jsme vytvořili, je na nás znát, že se máme rádi. Samozřejmě zažíváme i problémy a nedorozumění a méně veselé chvilky, ale to k životu přece patří, to je život sám.
Naše rodina se díky dětem dost rozrostla, takže když se všichni sejdeme, je nás na výletě nebo u stolu 9, takže žádná „Nuda v Brně“ :o) (kde žijeme).
Tím, že jsme dali dětem šanci být součástí milující rodiny, jsme zároveň dali šanci i sami sobě – poznat další barvy a chutě života.

Michaela K.