Pomáhat dětem

Pomáhat dětem jsem se rozhodl před osmi lety, když jsem začal s adopcí na dálku v Bangladéši. Za ty roky již podporuji druhé dítě a musím říct, že organizace, která se stará o tuto pomoc to dělá velmi dobře, protože mám velmi pozitivní zpětné reakce ať už od samotného dítěte, tak i od organizace.

Před dvěma lety mi přišlo na mysl, že bych rád pomohl nějakému dítěti tady v České republice. A tak jsem hledal na internetu zda-li je to možné i u nás. Našel jsem stránky Dejme dětem šanci, které jsem si několikrát a dlouho prohlížel a bylo to přesně to, co jsem hledal, ale dlouho jsem váhal, protože jsem potřeboval vyřešit osobní život a popřemýšlet zda na tuto pomoc mám nejen finančně, ale jestli jsem připraven, se nějakým způsobem podílet na osobní pomoci daného dítěti. V únoru 2013 padlo rozhodnutí, že do toho jdu naplno a v dubnu byla uzavřena smlouva s DDŠ ke konkrétnímu dítěti. Bylo to pro mne velmi zvláštní a bál jsem se prvního kontaktu s dětským domovem, protože jsem nevěděl, co mě čeká. V květnu jsem měl první kontakt s DD a hned velmi nepříjemný, protože nastal problém s chlapcem, kterého jsem si vybral a tak po domluvě s paní ředitelkou jsme to ukončili ještě dříve, než to začalo.

Po kontaktu s DDŠ jsem se rozhodl pokračovat dál a vybral jsem si dalšího chlapce, Honzu 13 let z DD, který je od místa mého bydliště vzdálen více jak 150 km, ale protože mám k těmto místům pěkné vzpomínky, tak mi to vůbec nevadí. V září jsem Honzu kontaktoval přes paní ředitelku domova a domluvil si s ním první setkání, které proběhlo na začátku října. Ještě před tím jsem se zúčastnil semináře o hostitelské péči, kde jsem se dozvěděl, co můžu od takového kontaktu očekávat a také jsem se potkal s lidmi, kteří Honzu dobře znali. Byla to velmi dobrá příprava na první setkání, možná i poněkud zvláštní, když už druhý den na to jsem byl na první návštěvě.

Honza působil velmi dobře, ale zpočátku nedůvěřivě, překvapeně, že se o něj někdo začal více zajímat. První setkání proběhlo dobře. Honza mi ukázal město, ve kterém žije, svůj pokoj,… Pak jsme vyrazili na školní hřiště, kde jsme hráli fotbal skoro až do mého odjezdu. Je to jeho největší záliba. Za Honzou jsem pak začal jezdit na celý víkend, jednou za měsíc, protože v domově mají možnost ubytování. Užíváme si spoustu legrace, dobrodružství, ale také spoustu starostí, které jeho věk a prostředí ve kterém žije, přináší. V lednu jsem zažádal o první pobyt pro Honzu u mě doma v rámci hostitelské péče, ale bohužel to nevyšlo, protože se sociální pracovníci nemohli dohodnout, co vlastně k tomu potřebují a tak jsem si s pomocí DDŠ zařídil psychologické vyšetření a než se to všechno vyřešilo, byl březen. Nikam jsem nepospíchal a na začátku dubna jsem opět požádal DD o pobyt na prodloužený květnový víkend, který už vyšel. Honza byl v úplně pohodě a moc se těšil na změnu, která ho čekala. Seznámil se s rodiči a sourozenci, kteří ho velmi pěkně přijali. Máme za sebou další víkend a teď nás čeká 14 společných dnů o prázdninách.

 Jsem rád, že mohu Honzovi pomáhat nejen finančně, ale i osobním kontaktem. Doufám, že mu dám do života to nejlepší a vše co bude potřebovat, aby se i on jednou mohl postavit na vlastní nohy. Je velmi dobré, že u nás funguje taková to možnost podpory dětí z dětských domovů.

Lukáš