Jak je to s dětmi z dětských domovů?

O dětech vyrůstajících mimo vlastní rodinu se často hovoří jako o dětech z „ústavů“. Přesnější je však říkat, že vyrůstají v dětských domovech. Tato zařízení totiž obecnou představu ústavu ani zdaleka nepřipomínají.

Na veřejnost bohužel stále pronikají zkreslené informace, které dětem z dětských domovů rozhodně nepomáhají. Kritika někdy zaznívá dokonce i od lidí, kterým dětský domov umožnil získat vzdělání a vybudovat si vlastní budoucnost – příležitosti, kterých by se jim v původní rodině možná nikdy nedostalo.

Samozřejmě by pro každé dítě bylo nejlepší vyrůstat ve vlastní, bezpečné a harmonické rodině. Takové prostředí však bohužel nelze zajistit každému dítěti.

Dětské domovy jsou kritizovány, hovoří se o jejich zavírání a prosazuje se pěstounská péče. V debatách se ale často nerozlišuje mezi dětskými centry, dětskými domovy a výchovnými ústavy. Mnoho lidí přitom vůbec netuší, jak zásadní rozdíly mezi těmito zařízeními existují.

V dětských domovech žijí děti zpravidla od tří let, a pokud se soustavně připravují na budoucí povolání, mohou v nich zůstat až do šestadvaceti let. Nejde o děti s výchovnými problémy vyžadujícími zvláštní péči. Chodí do běžných škol, věnují se svým zájmům a jsou přirozenou součástí společnosti.

Veřejnost si často představuje, že se narodí nechtěné dítě, které následně stráví celé dětství v dětském domově. Takový scénář je však realitě velmi vzdálený. Malé děti se daří poměrně úspěšně umisťovat zpět do původních nebo do náhradních rodin.

Většina dětí přichází do dětských domovů až ve vyšším věku, kdy jsou odebrány z nefunkčního rodinného prostředí, ve kterém často zažily věci, jež si mnozí z nás neumějí ani představit.

Za nedostatečnou připravenost mladých lidí na samostatný život bývá často viněna ústavní výchova. Je však potřeba vzít v úvahu, že mnoho dětí si přináší traumata a nevhodné návyky již ze své původní rodiny.

Dětské domovy samozřejmě nejsou dokonalé. Většina jejich pracovníků se však v rámci svých možností snaží dětem poskytnout bezpečí, péči a co nejlepší podmínky pro jejich další život. Je proto smutné, když práci domovů kritizují i lidé, kterým se v nich dostalo maximální možné podpory. Dětský domov totiž často pouze napravuje následky toho, co dítě prožilo před svým příchodem.

Aby mladí lidé zvládli vstup do samostatného života, je potřeba je podporovat již během pobytu v dětském domově. Pokud se budou šířit tvrzení, že děti v domovech „vyrůstají pro kriminál“ nebo že jsou nevychovatelné, veřejnosti to může bránit vidět jejich skutečný potenciál a ochotu jim pomáhat.

Ani pěstounská péče na přechodnou dobu není univerzálním řešením. Děti potřebují především stabilní a dlouhodobé zázemí. Opakované přesuny mezi pečujícími osobami mohou narušovat vzniklé citové vazby a přinášet dětem další nejistotu.

V diskusích navíc často chybějí názory samotných starších dětí. Mnohé z nich si umístění do náhradní rodiny nepřejí a některé pobývají v dětském domově dokonce na vlastní žádost.

Dlouhodobých pěstounů, kteří by mohli představovat alternativu k dětským domovům, není dostatek – zvláště pro starší děti a sourozenecké skupiny. Některé děti se navíc z pěstounské péče do dětských domovů vracejí, někdy i opakovaně.

Díky pravidelnému kontaktu s dětmi víme, že v dětských domovech vyrůstá mnoho šikovných, chytrých a cílevědomých dětí a mladých lidí. Uvědomují si, že jejich původní rodina nedokázala svou roli zvládnout, a dětský domov pro ně představuje bezpečné místo i příležitost začít znovu.

Právě o těchto dětech, jejich schopnostech, plánech a skutečných zkušenostech bychom měli veřejnost informovat především.

Nadace DEJME DĚTEM ŠANCI