Na pomoc ohroženým dětem jedna šablona nestačí...

Výchova a vzdělávání nové generace jsou u nás v Česku lákavým politickým zbožím. Stále se něco mění, ruší a zavrhuje. Českým školstvím nyní hýbe vlna inkluze a integrace. Děti se zdravotním znevýhodněním umístíme do běžných škol a vyhlásíme „dobu asistentů“. Omluvíme se Evropě za existenci speciálních škol i za to, že jsme v praktických školách dokázali vzdělávat děti, které by se na běžných základních školách trápily. A vyhlásíme rovnost příležitostí pro všechny.

Stejně jako děti se zdravotním znevýhodněním se bohužel kartou v rukou politiků stávají také děti, které vyrůstají bez rodičů. Nadmíru odborné problémy, vycházející z hloubky lidských osudů, se pak přidávají do předvolebního guláše.

V oblasti náhradní rodinné péče vhodili státní úředníci v rámci české i evropské sociální politiky jablko sváru mezi instituce, které vedle sebe dokázaly fungovat a spolupracovat po celá desetiletí.

V Česku máme celou škálu forem péče, které se vzájemně doplňují, když biologická rodina dítěte selže: dětské domovy, pěstounské a adoptivní rodiny, vesničky SOS, klokánky, domy na půl cesty nebo motivační programy pro dospívající děti z dětských domovů. Někteří politici se nyní chystají přesunout děti z dětských domovů i děti žijící v těžce nefunkčních rodinách rovnou do rodin pěstounských.

Byla vyhlášena „doba pěstounů“.

Kdo se alespoň několik let pohyboval v oblasti náhradní rodinné péče, ten si ze všeho nejvíce přeje zastavit čas, který běží dítěti opuštěnému nebo odebranému z rodiny. A co nejrychleji mu najít jinou, přátelskou náruč, která ho přijme.

V životě však věci postupují pomaleji – a někdy až nesnesitelně pomalu a špatně. Pěstounů, kteří chtějí prokázat službu dítěti, nikoliv sami sobě, je stále jako šafránu.

Platí tu totéž co ve vzdělávání. Stejně jako se pro děti s různou mírou nadání nebo zdravotního znevýhodnění hledá v celé škále škol ta, ve které mohou být úspěšné, je třeba hledat nejvhodnější cestu také pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve své rodině.

Musíme hledat nejlepší řešení pro konkrétní dítě, nikoliv nejvyšší kartu, která v politické hře přebije všechny ostatní.

Děti se do náhradní péče dostávají v různém věku, s různou mírou psychického či zdravotního oslabení a z nejrůznějšího prostředí. Neexistuje žádná univerzální šablona, podle níž by bylo možné zařídit další život konkrétního dítěte.

Pokud ji naši politici a vysocí úředníci spatřují pouze v pěstounské péči – přičemž se zatím neshodli ani na tom, zda krátkodobé, dlouhodobé, nebo profesionální –, jde o velmi riskantní experiment.

V případě jednostranné podpory přechodné pěstounské péče je navíc třeba upozornit, že při nedostatku dlouhodobých pěstounů nebudou mít děti z přechodných pěstounských rodin kam odcházet. Hrozí také, že se budou vracet do původních nefunkčních rodin, které se o ně nedokážou postarat.

O závažnosti celé problematiky náhradní rodinné péče vypovídají také příčiny, kvůli kterým jsou děti z rodin odebírány: zanedbávání, nezájem rodičů, alkoholismus a jiné závislosti, fyzické týrání nebo sexuální zneužívání.

Pomoci dětem vyrovnat se s následky prožitých útrap je obrovský a mimořádně náročný úkol.

Vytváření systému péče o děti odebrané z rodin proto nemůže být především úkolem politiků ani neziskových organizací v politickém kabátku. Musí se na něm podílet zkušení odborníci z několika profesí. Vím, že jsou připraveni přiložit ruku k dílu. Zatím však marně volají po tom, aby jim někdo naslouchal.

Mgr. Bohumila Vokáčová, psycholožka